Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na prknech, která znamenají metal(opolis), jsem se nikdy netajil tím, že z hodných hochů göteborgské větve death metalu jsem nikdy úplně do kolen nešel. Jasně, predátora portrétovali pěkně a do figury číslo 5 to taky hodili elegantně, ale vždycky pro mě byli až ti třetí za DARK TRANQUILLITY a IN FLAMES. A to paradoxně navzdory tomu, že měli vždy nejlepší refrény a nejšikovnějšího zpěváka. Z jejich tvorby se už roky vrací k hitmakerskému slabikáři „Stabbing The Drama“. Vše, co přišlo po něm, pokládám už tak trochu za monotónní tragikomedii. Jeden dva poslechy, díky stačilo.
Novinku s nádherně krkolomným názvem „Verkligheten“ (zkušení uživatelé Google Translator rychle zjistí, že jde o švédský výraz pro „reálný“) jsem za poslední týden otočil nejméně desetkrát. Zprvu proto, že mi nepřipadala tak průměrná, jak tvrdila recenze mého oblíbeného serveru Angry Metal Guy. A pak proto, že jsem jí prostě nemohl vymlátit z hlavy. Mimoděk mi naskakovaly vyhrávky, kusy refrénů, střípky melodií. Malé důkazy toho, že někdo odvedl dobrou práci. A možná nejen dobrou… Ale k tomu se postupně dostaneme...
Protože úvod „Verkligheten“ v podobě hyper-melodického blastu „Arrival“ a metalcoreového bangeru „Bleeding Despoiler“ je sice ok, ale tak nějak splývá s tím, čím se pro mě SOILWORK stali v posledních letech. Dobře promazaným žánrovým kolovrátkem. Takhle, už v těchto položkách se blýsknou dvě velice zajímavé a chytlavé mezihry, které jsou předzvěstí věcí příštích. V dalších položkách se pořád víc a víc projevuje vedlejšák kapely – výtečný skočný retro band THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, ve kterém se výhradní autoři hudby SOILWORK, frontman Björn Strid a kytarista David Andersson, stále více angažují a zviditelňují.
I jejich hlavní pracovní poměr se ochotně otevírá jednoduchým heavy metalovým základům, hard rockovému glamouru a brutálně nakažlivým melodickým refrénům a vložkám. Ano, milovníci melodeathových náloží göteborgského střihu budou spokojeně vrnět především při „When the Universe Spoke“ a „Needles and Kin“, precizně sešitých nakládačkách, ale SOILWORK všechno válcují především jednoduchými, ale neskonale údernými a chytře napsanými peckami, v nichž je metal spíš jenom jedna z příměsí.
Hardrocková stadiónovka „Wolves Are Back in Town“ s krásným kvílením sólové kytary v podkladu nakopne jednu z nejsilnějších chvilek v kariéře kapely. Třpytivá kytarovka „Witan“ by zazářila v každém momentu kariéry THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA a v SOILWORK jí může Strid ozdobit vedle cukrování i ostřejším growlingem. No a korunní diamant – „Ageless Whisper“ s melancholickou AOR vyhrávkou, dusavou rytmikou a nádherně nabíranými můstky i refrény… o moc lépe to udělat nejde, děvčátka a chlapci. K tomu si můžeme zvesela připočítat analogovou kosmickou hymnu „Stålfågel“ a rovnice s bangery a hity začíná vycházet více než uspokojivě. Takhle zní melodická metla od chlapů, co mají svoje odehráno a ke stáru začali rádi vzpomínat na časy jinošství. Jasně, je to celé jemně cheesy a není to o moc víc než vzývání starého dobrého songwritingu, jak by podotkl náš stávkující baron (a nově i vášnivý horal) Reaper. Jenže právě proto to skvěle funguje.
Není všechno zlato, co se v realitě třpytí. První výhrada je technická. „Verkligheten“ zní jako suchá kukuřičná placka. Zvuk je sice čitelný, ale plochý a sterilně přeprodukovaný. Určitě by mu prospělo víc prostoru pro nádech, což je ostatně výhrada směřující k velké porci ulízaně znějících nahrávek SOILWORK. A druhé vidle putují směrem k dramaturgii – dát nejméně výraznou a unylou „You Aquiver“ na závěr je chyba, jakou by člověk od mazáků ráže SOILWORK nečekal. Obzvlášť proto, že album nesené ve svižném hitovém tempu končí rozpačitým kňouráním kytar.
Z hlediska vyššího principu mravního jde ale o drobné mouchy. „Verkligheten“ jsem točil tak často i proto, abych si ověřil, že se rychle nepřejí. Trajektorie byla spíš opačná. Po „dá se, 7/10“ celkový dojem stoupal a nebýt slabé pointy, osmička nemusela být konečná. Nejzábavnější album SOILWORK od „Stabbing the Drama“ a zřejmě nejchytlavější počin jejich kariéry vůbec.
"Verkligheten" je dobře dochucené žánrové sousto, které samo klouže do krku. Po nejdelší pauze v kariéře se kapela vrací plna hardrockového entuziasmu a melodického apetitu.
1. Verkligheten
2. Arrival
3. Bleeder Despoiler
4. Full Moon Shoals
5. The Nurturing Glance
6. When The Universe Spoke
7. Stalfagel (feat. Alissa White-Gluz)
8. The Wolves Are Back In Town
9. Witan
10. The Ageless Whisper
11. Needles And Kin (feat. Tomi Joutsen)
12. You Aquiver (feat. Dave Sheldon)
Jakožto příležitostní posluchač Stridovic družiny jsem též více než spokojený. Sázka na začlenění hard rockových prvků, odkazující na trendy hitmakery z THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, se zcela jednoznačně vyplácí a deska díky těmto kosmetickým úpravám získává v trochu již šedivějící diskografii kus osobitosti. Lehkonoze vystřížená melody jízda zkušené a sehrané kapely, která prostě a jednoduše baví.
22. ledna 2019
Darkmoor
8 / 10
Naprostý souhlas s hlavní recenzí, stejný první dojem i podobný průběh virózy "Verkligheten" (tedy krom toho, že v bokovce THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA jsem žádnou velkou zálibu nenašel). SOILWORK se s tím tradičně nikterak nepářou, raz dva, bum prásk a kolovrátku toč se, toč. Jenže vzhledem ke spoustě hitového materiálu se to poslouchá samo. A to už tu pěkně dlouho nebylo.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.